Křik

Na Křik pozor, protože jde o docela těžce stravitelné sousto. Takže je jasné, že se jedná o snímek spíš pro náročnějšího diváka. Na první shlédnutí se mi hlava spolehlivě zamotala a myslím, že další projekce mě nemine. Křik má v sobě spousty symbolických náznaků a různých detailů, které je hodno objevovat postupně. S jistotou můžu říct, že se jedná o "mindfuck", protože Křik veškerá kritéria pro toto onálepkování splňuje. Na druhou stranu nemůžu nezmínit, že film může místama působit trochu rozvelkle a méně trpělivé diváky k smrti nudit. Klasicky musím opravit žánrové zařazení, protože zde ani v nejmenším nenaleznete prvky "hororu". Někdo ze správců se evidentně musel nehorázně "zkouřit" a v momentě bouřlivého nezastavitelného chichotání z hecu tuto nálepku přilepit a ještě k tomu na první místo! Když odbočím, tak mě jinak velmi potěšila herecká účast Johna Hurta a Timma Curryho - asi není nutno sáhodlouze představovat. Každopádně, Křik určitě stojí za vidění, ale rozhodně se nejedná o snímek pro moderního diváka. Možná vám chvilku bude trvat než se na něj plně naladíte a kdo ví jestli vůbec. (26.12.2015)

Atmosférou, strihom, časovými skokmi, nevysvetliteľným tajomnom časti deja pripomína Krik filmy Walkabout Nicolasa Roega (VB/AUS 1971) a Poslednú vlnu Petra Weira (AUS 1977). Podobnosť utvrdila aj stopa Austrálie a aborigénov v deji. Na rozdiel od Walkaboutu tu nejde o iniciačný rituál vstupu do dospelosti. Tu ide o iniciačný rituál nástrahy ohrozujúcej dospelého dlhodobý párový vzťah. Dá sa také niečo opraviť ako pracka na sandále? Prestrihané zábermi do záhrady psychiatrickej liečebne. Tam sú výsadami obyčajného šialenstva ovenčení tí, čo v takejto, alebo obdobnej skúške vzťahu aj nervov neobstáli. Za odmenu sú poctení bezhraničnou slobodou tvorby a vyjadrovania názoru. No bezhraničnej ako bezhraničnej - olemovanej múrmi, mrežami a plotmi blázinca. (28.11.2020)

Muž (Alan Bates) se v Austrálii při pobytu mezi aboriginci naučí panovat křikem, který zabije vše živé. Přestěhuje se do anglie do jedné malebné vesničky a zde se začne infiltrovat do rodiny muzikanta Anthonyho (John Hurt). Jedná se o zajímavý anglický horor s poměrně originálním nápadem. Nečekejte žádné mraky gore nebo akce, jedná se o komornější příběh, který staví na konverzacích a pomalu a důkladně buduje zajímavou chladnou atmosféru. Příběh je situován do prostředí malé vesničky na anglickém venkově v kopcovité větrné krajině u mořského pobřeží, se spoustou pastvin a permanentně zataženou oblohou. Atmosféra chladné anglie je tady výborná a z prostředí se vytěžilo maximum (pro srovnání např. některé díly detektivek s inspektorem Dalglieshem, třeba Plány a touhy). Samotný příběh pozvolna spěje k vyhrocení konfliktu postav. Zajímavým způsobem je pojaté působení na Anthonyho manželku a její postupné podléhání, tady mne zejména utkvěla jedna výborná scéna, při které je náhle použit experiment s černobílým filmem - nebudu samozřejmě prozrazovat ale jedná se o výborný a celkem klíčový okamžik a při sledování ve mne opravdu hrklo. Podtrženo sečteno, za podívání rozhodně stojí, jen upozorňuji, je to spíše pro náročnějšího diváka. Jo a jinak Anthony je fakt skvělý hudební experimentátor, takový Radek Kopel trochu :-) . (11.01.2011)

Sedmdesátá léta a britský venkov je vražednou kombinací a to se ani nemusí jednat o horor, což člověku dojde už někdy v polovině, ale přijít na lepší zařazení stejně nedokážu. Každopádně zde hraje prim lidská psychika, ať už v jakémkoliv stádiu příčetnosti a kdo nehoví zdánlivě nic neříkajícím scénám, které mají ovšem svůj skrytý smysl, tomu film nic neřekne. (13.02.2024)

Pozoruhodný arthoror, který je potěšitelně stvořen pouze pro dospělé (kdy naposled se takové filmy točily?), neboť nikdo mladší jednadvaceti let (nebo spíš jednatřiceti?) ho dost dobře nemůže plně pochopit ani ocenit. Svědomí samo, zhmotněné šílencem (znamenitý Alan Bates), který dokáže svým zoufalým výkřikem zabít všechno živé ve své blízkosti, přichází našeptat do uška bezstarostnému záletníkovi (John Hurt), na venkově zakutanému lovci a výrobci spektakulárních zvuků, a ukáže mu, že manželka mu bude patřit jen do chvíle, dokud si ji jiný muž (on) zcela a snadno nepodmaní. Děsivá scéna pro mě? Manžel přichází domů, otevře dveře do kuchyně, a tam klečí na zemi manželka a líbá ruku tajemnému hostu, lísá se kní zcela oddaně jako pes. Malý svět, nad nímž jsme měli zdánlivou kontrolu, je najednou plně v područí někoho jiného. Myslím si ale, že konec přišel rychle, film měl příběh ještě sledovat. Dají se po šokující terapii manželé dohromady, anebo je všechno zničeno? Na každý pád jde o film z nejznepokojivějších -- co všechno vlastně neznáme o jiných rasách, kmenech, lidských společenstvích? Aboriginies smí zabíjet své děti, neboť oni je přivedli na svět, oni dávají i berou. Není v tom nějaký zvrácený vyšší princip? A co až naše svědomí zařve na nás, nedobré hříšníky? Kdo o nás rozhoduje? Jsme to my sami? Tak proč se chováme jako nezodpovědní blázni? (15.09.2009)