Slon

Zcela originální sonda do tehdejších událostí. Gus Van Sant má originalitu v krvi, zvolil pozvolný tok děje a dle mého názoru se vkusně vyhnul tomu, aby divákům naservíroval masakr a totální šok. Nicméně, již zmíněný pozvolný tok děje nepřinesl nic nového, co by nás obohatilo v pohledu na onen osudný den. Byli jsme seznámeni s hlavními protagonisty, ale nebyly nikterak nastíněny motivy, příčiny a už vůbec žádné následky. Jedná se tak o hraný dokument s otevřeným koncem, který snad v reálné budoucnosti nikdy nedojde pokračování... (03.03.2010)

Za prvé chcem napísať, že netradičná skladačková, mozaikovitá forma pohrávajúca si s časom a vracajúcim ho neustále späť, je zaujímavým ozvláštnením rozprávania. Pokiaľ by sme videli ten istý príbeh vyrozprávaný klasickými metódami, jeho naliehavosť by tým neutrpela. Poteší však fakt, že takto nie je film doslovný. Ale aj tým občas je, pozerať sa na dokument o nacizme v tv je tak trochu pokus navŕšiť dôvody, prečo k daným udalostiam došlo. Elephant ale nie je psychologickou drámou, tie príčiny skratu budú zakorenené hlbšie v mysliach postáv ako nám režisér prezentuje, jemu išlo skôr o kritiku súčasných spoločenských neduhov a my tak vidíme, že ich je toľko, že sa z nich asi nikdy nevymotáme. Elephant je masaker ako na plátne, tak metaforicky, skutočne treba vedieť, do čoho leziete. Toto je nezávislý depresívny film vo svojej najčistejšej forme. A podľa mňa jednoznačne must see film, i keď si o ňom môžete po skončení myslieť čokoľvek. (26.02.2015)

Přiznávám, že snímek je vystavěný až s chirurgickou pečlivostí a jsme zde svědky velmi neobvyklé práce s filmovým časem i prostorem a s chytře rozesetými implicitními odkazy k diskuzím ohledně masakru v Columbine High School (hraní videoher, náznaky šikany, lehká dostupnost zbraní, etc.). Jenže celý ten ledově klidný způsob vyprávění nakonec nezpůsobuje žádný velký šok, ale tak maximálně pozvednuté obočí či pokrčená ramena. To je hlavní důvod, proč Van Santův film stojí kdesi hluboko ve stínu estonského Klass a nebo třeba televizního filmu Bang, bang, seš mrtvej! Gus Van Sant jakoby tak nějak mimochodem zapomněl na postavy. Celá stylistická výstavba, jakkoliv je rafinovaná, nedává divákovi absolutně žádný prostor vžít se do jejich kůže, nevzbuzuje tím pádem v divákovi žádnou empatii a ruku na srdce – ani u analyticky natočeného filmu není žádoucí, aby divák u scén střílení školáků tak maximálně hloubal nad tím, kde se která z vedlejších postav v té které chvíli nachází... (19.11.2017)

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)

Gus Van Santova ,,pozorovací" tvůrčí metoda se míjí účinkem, neboť díky ní je psychologický drobnokres hlavních aktérů školního masakru neúplný a dosti povrchní. Takovému tématu sluší estonská Klass, ne poněkud chladné, ploché a přeumělkované vyprávění amerického nezávislého režiséra. Z filmu se (jistě záměrně) vytratilo jakékoliv napětí a jako neorealististické obrazy snímek také neobstojí, neboť je divákovi podán (=vyprávěn) nelineárně v módním postmoderním tvaru. Je škoda, že tenhle film natočil právě Gus Van Sant (což je poznání hodně paradoxní)... Podobné filmy: Klass, Bang, bang, seš mrtvej!, Ben X, Šikana, Kdyby..., Bowling for Columbine (09.08.2009)