Vanilkové nebe

Sny, štěstí, podvědomí, láska a díl Back to reality z Red Dwarf.. Croweův romantický mind fuck mi hodně svou strukturou rozštěpu osobnosti a sněním plnícím nenaplněné touhy připomenul Lost Highway, ale jsou tu dva podstatné rozdíly. Za a) na konci Vanilkového nebe je vše vysvětleno a za b) ač se v Lynchově filmu na bod a) vůbec nedostane, fungují jeho obrázky sami o sobě o dost silněji. Slovní spojení "americký remake" je tu pro některé stejným dráždidlem jako slovo "Macbeth" pro britské divadelní herce, ale velmi dobrý výběr hudby k daným scénám (lahůdkové Solsbury Hill od P.Gabriela) a těžko popsatelný zasněný feeling dělají z Vanilla Sky alespoň pro mě nadprůměrnou záležitost. Až tak, že jsem dokonce skousl i minimálně přehrávajícího Tomíka v masce Jasona Vorheese bez větracích otvorů a to se mi u něj podařilo už jen v Eyes Wide Shut. Že by to bylo tou škraboškou..? (19.01.2010)

Přiznávám se, že už dlouho jsem u nějakého prvoligového hollywoodského fimu tolik netrpěl. Neskutečně natahovaná rozplizlost, která po stopadesátéosmé variuje omšelé tápání mezi realitou a snem a šíleně nudí. Cruiseova postava mě ani trochu nezajímala, protože Crowe jí nedokázal zajímavěji vykreslit a udělat z ní víc než plochého zmatence, navíc nepříliš dobře zahraného. Výsledné tři hvězdičky jsou hodně na těsno - a dávám je překvapivě hlavně kvůli tolik vysmívanému závěru, který podle mého dává filmu onen hlubší rozměr a osvětluje zmatenost některých scén (ovšem odhaluje i jejich prvoplánovou zběsilost). Crowe si prostě vybral dovolenou... (13.06.2004)

Tři moji neoblíbení herci, jak vzhledově, tak svým podáním (u Cruise snesu jen role u Spielberga), ale přesto to dopadlo relativně dobře. Příběh moc romanticky nepůsobil, ta dramatická složka to celé přebila a vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit. Taky není divu, když se skoro celý film díváte na zdeformovaný obličej nebo masku bez grimas. (13.12.2009)

Vanilkové nebe je dobrý jenom pro lidi, kteří nikdy neslyšeli o Otevři oči, aneb konzouš opět zaplesá. Už jsem to myslím někdy a dvakrát říkal, že? Nemám rád remaky. Nemám a nemám a nemám. Dva filmy, jedna pointa, podobné vtípky, podobný vypravěčský způsob. Tím víc nemám rád remaky filmů, kde se jedná o pointu především, protože nic jiného Vanilkové nebe nedrží nad vodou. Přehnaně přeplácaná hudba (vlastně spíš jen písničky různých známých skupin, dle mě nepříliš dobré) vyřvávající ve velikášském orgazmu a nepříliš přesvědčiví herci (pouze známí a drazí, to je všechno). Hloupé manýry amerikánských filmů (ta trapná sexuální realita Spolykala jsem tvý semeno, to přece něco znamená...? Vyšukala jsem ti mozek z hlavy...). Víc peněz a jasnější (čti většímu konzoušskýmu publiku přístupnější, vysvětlenější, neotevřený, absolutně polopatě vysvětlený) závěr, kde v Otevři oči si ho člověk mohl vysvětlit nejedním způsobem. Nebyl to jen konec snu, ale i možné pokračování. Herci ve Vanilla Sky přehrávají a to včetně Penelope Cruz, která si svou Sofii zahrála i v Otevři oči o čtyři roky dřív. A i když jsou to jen čtyři roky, její kreace v OO se naprosto nedá srovnat se zdejším patvarem, spíš jen karikaturou sebe sama. Eduardo Noriega jako hlavní smutný i krutý hrdina na celé čáře poráží nejpřeplácenějšího orgána Hollywoodu Toma Cruise. Otevři oči se může pochlubit příjemnou hudbou, třeskutě ryčnou atmosférou obav a nejistoty, neokoukanými a kvalitními herci (stará škola v čele s Gérardem Barray), kterým prostě americké protějšky nesahají ani po prach na podrážkách. Zatímco Cameron Diaz hraje skutečně jenom "šuknu", jak jí tu hezky nadávají, Najwa Nimri je bláznivě a hluboce zamilovaná zničená holka, která ten sex nabízí, protože neví jak jinak si toho chlapa udržet. Nehledě už na to, že Crowe jako režisér naprosto zklamal. Okopírovat úplně celý scénář (s několika malými doameričtěními jako že otec napsal knihu "Jak si udržet království atp.), dokonce i některé záběry doslova do detailu, to je možné možná u neznámého snímku, neříkám etické, ale rozhodně hloupé. Dokonce i dialogy jsou téměř stejné, kromě občasných rozdílů způsobených překladem nebo větší sexuální (až skoro vulgární) otevřeností. Jen se ukazuje, kdo je lepší režisér a vyhrává Amenábar. A protože se jedná o dva téměř totožné snímky, je i komentář téměř totožný k oběma. (13.08.2007)

Crowe doposud defacto skládal své filmy z toho, co nakoukal, naposlouchal a taky prožil. V případě téhle existenciální metafory životní prožitek zjevně chyběl, a o to víc Crowe cituje klasické filmy a zahušťuje písňový soundtrack. Ten je tak přepestrý a všudevlezlý, že připomíná dílo neurotika nervózně přelaďujícího rozhlasové stanice, což filmu dále ubírá na přesvědčivosti. Výsledkem je nastavovaná banalita, která mj. svědčí o tom, že přemíra obdivu k Truffautovi může být umění škodlivá. Ve špatných rukou. (17.10.2005)