Podivuhodné příběhy

Tento vzácně sourodý povídkový triptych originálních čtenářských zkušeností s Edgarem Allanem Poem vrcholí svou poslední částí – Felliniho osobitou variací na prózu Never Bet the Devil Your Head. Vadimova povídka sice okouzluje svou smyslnou obrazivostí, nicméně zdaleka se jí nedaří gradovat napětí, a naopak Malle napíná, aniž by však navodil atmosféru nebo se pokusil psychologicky odstínit postavy. Fellini dokáže obojí: hrou náznaků ponechává diváka v nejistotě nad zvolna a fragmentárně se rodícím dramatem hrůzy, kterou umocňuje neobyčejně stylizovaným zpodobením světa, vychýleného podobně (byť jinými prostředky) jako kdysi ten caligariovský. (31.08.2014)

Hodnocení povídky "Toby Dammit" v režii F.Felliniho. Maestro měl točit horory častěji. Tohleto zpracování Poeovy historky se mu povedlo, byť je pravda, že s předlohou má společnou akorát to vidění ďábla. Zde postava Tobyho není autorův přítel, nýbrž anglický charakterní herec - osobně tohle metamorfování vidím jako klad, jelikož se tak otevírá prostor pro několik nezávisle na sobě působících jevů: 1) autoreflexe Federicova profesního rozpoložení (pokud se nepletu, někdy v téhle době experimentoval s LSD a bezeslovná druhá půlka mi navazuje teoretickou definici účinků této drogy), 2) opětovný pohled na filmový průmysl (tentokrát spíše pomrkávání typu Sladký život), 3) kritika filmových festivalů (soudím tak dle hororové ironizace, která mi třeba naznačuje, že Fellini asi tyto zájezdy neměl moc rád). Kvalitní je i vizuální a symbolická stránka, která mě jednak připomněla Spalovače mrtvol (ztělesnění ďábla) a především filmy Daria Argenta typu Suspiria - ani bych se nedivil, kdyby jedním z jeho záchytných bodů bylo právě toto dílo od jeho krajana, ač vím, že se inspiroval třeba Hitchcockem. Kdybych měl brát adaptace Poeových děl z hlediska emocí, považoval bych za nejzdařilejší zpracování ta od Švankmajera, ale i přes dobrou drásavou atmosféru se tenhle kousek snaží více ztělesnit spisovatelovu osobnost, která nebyla děsivá, jako spíš lehce ujetá - proto mi je Fellini se svojí troškou do mlýna sympatičtější. 90% (03.06.2010)

Dva ultimátní sexsymboly šedesátek a sedmdesátek v jednom filmu. Tomu se přeci nedá říct ne, že? Jenže když se na to mrkneme postupně, dostaneme Jane Fondu, která je taková kost, že ji jako herečku (alespoň v tomhle filmu) prostě nemůžete brát vážně, nudnou Bardotku s turbanoidním černým účesem, Terrence Stampa jakožto už po deseti minutách nudící předobraz Keatonova Beetlejuice a jediné, co za něco stojí je charisma a projev Alaina Delona a Felliniho nadhled. Poe mě nikdy moc nebral, ale ani jsem proti němu nic neměl. Stejně na tom jsou i Podivuhodné příběhy, z nichž každý má něco do sebe, ale žádný nestojí za zapamatování. (29.12.2014)

Fíha. Tohle byl zvláštní kousek. Z Poea nějak zvlášť odvařený nejsem a k jeho filmovým adaptacím přistupuji vždycky obezřetně, protože ne vždy se, poplatny mé ne moc velké oblibě autora předlohy, povedou. Tohle mi ale přišlo zajímavé hlavně hereckým a režisérským obsazením. První povídka je zvláštně chmurně poetická a boduje mnohem více formou, zpracováním a masturbační ikonou Jane Fonda (ty kozačky až na stehna!) než samotným příběhem. Roger Vadim dokázal skvěle skloubit prostředí s kostýmy a středobodem Jane. Když vypnete mysl a budete se koncentrovat jen na obraz, má to své kouzlo. Druhá povídka je co do atmosféry údernější a horrorovější. Malle se zcela přidržel Poeovy atmosféry a stylu a i když je příběh čitelný již po nějakých pěti šesti minutách, i přesto diváka utáhne až do konce. Paradoxně největším negativem téhle povídky je Alain Delon, který svou postavu a její povahu prostě nezvládl. Přesto ale nejlepší povídka filmu, co do příběhu, atmosféry i zpracování. Poslední povídka je podivný surrealistický úlet, až protivný. Raději jsem u ní někde v polovině usnul a probudil se až na důležitý záběr v jejím záběru. Podstatu příběhu jsem tedy odhalil. Dívat se na to ale nedalo. První dvě povídky tedy docela fajn, na obě se kdykoliv rád podívám znovu, před tou třetí to ale vždycky vypnu. (07.07.2016)

Pro tenhle druh pozérského tajemna pro snoby nemám, jak o tom ostatně svědčí jedna hvězdička, téměř žádné pochopení. Ze tří povídek dvě představují podle mého soudu opravdový průšvih a pouze Louis Malle odvedl slušný výkon, ovšem jeho práce doplácí na to, že pointa je snadno čitelná už po několika minutách a celý příběh nepřekvapí. Navíc Alain Delon v hlavní roli neumí podat tu celou škálu emocí, která by v tomhle případě byla žádoucí. Od pýchy a arogance až po zoufalství člověka dohnaného na práh šílenství. Roger Vadim předvádí to, co ostatně dělal převážnou část své kariéry. Prodává ženské půvaby v kvaziestetice, která by se hodila do typického soft porna 70. let. Za půvaby Jane Fondové jako bych stále tušil někde v pozadí Barbarellu... No a Federico Fellini pouze potvrdil, že je pro žánrový film prakticky nepoužitelný. V autorském artu se ta jeho manýra tak nějak schová, tady to přehrávání a pozérství vážně bolí. Celkový dojem: 25 %. (09.07.2014)