Hudba

Zatím nejodvážnější a nejkrásnější film Angely Schanelec. Film vymykající se času a prostoru, nejen vypravěčsky, ale celkově. V jistém slova smyslu je strašně jednoduchý až primitivní, zároveň ale stěží proniknutelný. Působí, jako by vypadl z nějaké dávno minulé éry, kde ještě lidé nevyvinuli složitější vyjadřovací prostředky a svoje stavy mysli a pohnutky těla vyjadřovali rozvážnými objetími, vyluzováním zvuků, prostým pohybem. Zároveň ale působí jako film z éry mnohem vyspělejší, než je ta naše; z časů dávno po současné překotné modernitě, kdy se lidi naučili se zklidnit, vnímat víc jeden druhého i všechno kolem s klidem a vyrovnaností, včetně nevyhnutelné a všudypřítomné smrti. Když Iro vejde do lékárny, aby pro Jona koupila pantenol a obvazy na jeho poraněné nohy, došlo mi, že v tomto filmu neexistuje společnost, jak ji známe. Alespoň ne společnost hierarchická a jasně rozparcelovaná, s národními státy, řízením podniků a institucí, strukturami vedení a podřízenosti. Film místo toho buduje kolektiv věcí, zvířat a lidí, v němž lidé jednoduše žijí, plavou, milují se, hrají si, učí se, dozorují a opatrují se, střídavě mluví a zpívají různými jazyky a pochopitelně umírají. Třeba je to jenom moje představa a třeba to tak ve filmu být nemá a není. Myslím, že je to ale úplně jedno. Tohle je nesmírně imaginativní a imaginaci probouzející film, jehož síla tkví právě v tomto: v naznačování a sestavování horizontů a světa, který se zdá být úplně mimoběžný a cizokrajný ve vztahu k našemu známému světu a filmům, které se v něm točí, ale ve skutečnosti se jeho podstaty dotýká víc než kterékoli klasicky natočené nebo konvenčně realistické dílo. Vím, že tady už vstupuju na ošemetnou půdu esenciálních kvalit a nepolapitelného transcedentna, ale ten film se jí dotýká, stejně jako Bressonovy nebo jiné duchovní filmy. Dělá to ale svébytně a se samozřejmým, a přitom suverénně kontrolovaným akcentem na tělesnost a múzičnost, která v soudobé kinematografii nemá obdoby. _______ Asi nejblíž má film k režisérčinu dřívějšímu filmu Cesta snů, který mi tehdy tolik nesednul a měl bych si ho někdy pustit znovu. V závěru Hudby se ale krátce po sobě objevují upomínky na starší filmy, v nichž ještě režisérka nechávala postavy celkem běžně mluvit: jezírko připomínající rybník z čechovovského Odpoledne a nakonec poslední záběr, dlouhá vláčná jízda zdálky sledující volně se prostupující řetízek z postav kráčjících po cestě dopředu, mezi stromy: přesně tak se uzavírá i film Můj pomalý život. _______ Jinak mě zaráží, jak si někdo může dovolit režisérku na dálku diagnostikovat jako autistku a de facto ji tím urážet - není tohle vrchol arogance? Jenom proto, že film nekomunikuje zrovna s vámi, tak to znamená, že nekomunikuje s nikým, nebo dokonce se světem? Proč by Schanelec měla vést "dialog s dobou"? Vždyť to přesně dělá naprostá většina ostatních filmařů. A soudit ji podle rozhovorů - co když prostě AS není člověk, který se vyjadřuje slovem, notabene v cizím jazyku, který ne úplně ovládá? Za Schanelec mluví filmy, které jistě mohou budit - a pravidelně budí - pozdvižení, nesouhlas, radikální odmítnutí. Chápu, je to kontakt s něčím radikálně jiným, ale to by nás přece mělo vést spíš k pozornějšímu zkoumání, pokoře a obratu k vlastním limitům a předpokladům, místo abychom svoje míjení s dílem svalovali na to dílo, nebo dokonce jeho autorku, nebo ne? Možná jsem pořád moc velký idealista. (12.10.2023) (méně) (více)