Andaluský pes

Nielen obrazy Salvadora Dalího, ale aj film je dôkazom toho, že existujú ľudia, ktorý si nerobia starosti s racionalitou, svetovým poriadkom, chodom vecí tak, ako si to istá doba a jej elity predstavujú. V podstate sledujeme rôzne výjavy, v ktorých niekto súvislosť nájde, iný ju tam bude hľadať márne. Hlavným cieľom bolo nepochybne šokovať, hlavne čo sa týka scén s ľudským okom a rukou. V dnešnej dobe bežné scény museli v tej dobe zanechať v spoločnosti značnú odozvu a tak sa tvorcom určite podarilo to čo bolo ich hlavným zámerom. Hviezdička navyše za skvelú hudbu v podaní frankfurtského orchestru, takže nakoniec to má Andalúzsky pes za 5. Zaujímavý počin. (29.03.2018)

(LFŠ 2022) Po dvanácti letech jsem se opět dostal ke zhlédnutí Buñuelova ikonického surrealistického filmu a pocity ze zobrazovaných výjevů zůstaly nadále rozpačité. Na jednu stranu je Andaluský pes morbidní a zvrhlý, na tu druhou - možná i neúmyslně - vcelku humorný. Nařízlá bulva, mrtvoly zvířat tažené na klavíru, všudypřítomný chtíč a ono "stigmatické mravenčení" - jako by divák sledoval nějaký zvracený sen, který ho děsí (a možná i podvědomě fascinuje). (30.07.2022)

Léty prověřená umělecká provokace neztrácející na pozoruhodnosti, přestože za těch víc než osmdesát let od premiéry urazila kinematografie dlouhou cestu. Vskutku klenot avantgardy. Obsah je notoricky znám, de facto se nejedná o nic víc než o zhmotnění nejděsivějších Buñuelsko-Dalíovských nočních vizí, v čele s rozříznutým okem, ale vlastně co na tom? Není jakýkoliv film povětšinou jen a pouhopouze lépe utajeným snem páně režiséra? Challenge Tour Speciál - Filmový lov, červen 2015 (14.06.2015)

Avantgardní veledílo - avantgardní blbost? Fakt se snažím najít nějaký hlubší smysl. Že je třeba chyba na mé straně a Dalí byl génius. Že Buñuel natočil úžasný chaos a já ho nepobral. Nebo je třeba chyba někde uprostřed a k prozření stačí být prostě a jednoduše vyspalý a mít chuť přemýšlet o světě. Možná najdeme odpověď, milí čtenáři, v Persistenci paměti od Dalího a nebo toho necháme a půjdeme se někam najíst. Varianta dvě zřejmě zvítězí..... (14.03.2009)

Po Lynchovi pro mě vrchol surrealistické kinematografie, víc k tomu ani říci nelze. Naprosto bizarní a naprosto (nebo jen zdánlivě?) odlišné scény, spojené pouze osudem jakési tajemné schránky, které potkat v normálním životě je téměř nemožné. Podobně jako u ostatních krátkometrážních surrealistických děl, si každý musí svůj názor a dojem vytvořit sám a nemyslím si, že by se u nich mělo povolit hodnocení, jedná se zkrátka o přespříliš subjektivní žánr. ? % (18.06.2012)