Final Fantasy: Esence života

Oficiálne prvý film kinematografie vytvorený komplet v počítači. Iste, to bol aj TOY STORY, v ňom ale vystupovali hračky a nie čo najrealistickejšie zobrazení ľudia z mäsa a kostí - a to je rozdiel. práve v TOM je tá drobná filmovo-technologická revolúcia. Vizuálna stránka je v niekoľkých okamihoch báječná a VOTRELCOV zbožňujem, takže vykrádanie Camerona mi neprekážalo, skôr naopak. Páčil sa mi aj "filozofický" koniec. Samotný scenár ale za veľa nestojí, tempo je občas ubíjajúce a jemne stagnujúce a nudné. (21.10.2004)

Final Fantasy: Esence života je film, který popírá všechno, co bylo dosud natočeno. Diváci se ocitají v hyperrealitě, kterou umožňuje počítačová technologie CGI. Scénář : Jeff Vintar, Al Reinert a Hironobu Sakaguchim. Kamera : Motonori Sakakibara. CITÁT - Hej! Nedívej se na mě, to byl jeho nápad........ (01.05.2011)

Vizuálně zcela neskutečná podívaná držící si svůj velký prim (první plně animovaný film, který se snažil nevypadat jako animovaný film... jak jinak to popsat?). Pochopit o čem to celé je už je trochu těžší (asi proto, že jsem hru Final Fantasy nikdy nehrál), nicméně vizuál a fantazie tvůrců to zcela plně vynahradí. (11.07.2012)

Tak. Viděl jsem tenhle film až dlouhých 6 let od vzniku, ale musím říct, že na kráse mu to neubralo. Počítačovou animaci mám rád, avšak toto... To předčilo veškeré mé očekávání! Ne že by byla grafika kdo ví jak dokonalá, to ne, ale designér všech těch monster, výtahů, vesmírných lodí, krajiny, ... , to musel být panečku člověk s představivostí patnáctiletého klučiny, který civí do výstřihu Pamely Anderson ;) Z mého pohledu víc než zasloužené 4 hvězdičky. (16.01.2007)

Když jsem na tenhle kousek šel jednoho podzimního dne roku 2001 s kamarády ze zvukové katedry na první odpolední představení do kina Kotva, poetika herní série Final Fantasy mi nebyla neznámá, leč potvrdilo se mi, co jsem tak trochu čekal: Ta rozmlžená mytologie a příběhová logika funguje skvěle v počítačové hře, ale na plátně je to horší, a vítězství v boji o náhradu živých herců jedničkami a nulami taky muselo být odloženo na neurčito. Důvod, proč na onen den do smrti nezapomenu, je jinde: když jsme z kina vyšli, viděli jsme ve všech restauracích rozrušené lidi s pohledy přilepenými k televizním obrazovkám, na kterých běžely pořád dokola záběry letadla narážejícího do jakéhosi mrakodrapu. Chvíli jsem nevěděl, jestli jsem v tom kině neusnul nebo jestli jsem se nezbláznil. Psalo se 11. září a svět se na pár okamžiků otočil vzhůru nohama – já například jsem ten večer proti všem předpokladům už nedošel dál než do sousedního (v těch dobách proslulého a pořád narvaného) baru Limonádový Joe, kde jsem s tenorsaxofonem na krku a s pianistou a zpěvačkou, které jsem nikdy předtím ani potom nepotkal, neuměle spoluvytvářel atmosféru náhle navlas podobnou atmosféře filmů z válečného zázemí. Tu třetí hvězdičku za to ovšem tomuhle podprůměrnému bijáku dát nemůžu. (29.10.2012)