Duna: Část druhá

Ano, Villneuve nám zaduněl tak mohutně, až se žebříčky návštěvnosti třesou (tak plná kina jsem roky neviděl). Dokonalý audiovizuální epos se sice v něčem odklání od předlohy, ale ze scénáristických důvodů to vše dává smysl (Chani a její charakterový vývoj, nebo stále velká absence kosmické gildy v příběhu). Nic z toho není samoúčelné nebo násilné. Film vás dokonale pohltí mystická atmosféra probublává celou dobu,  zatímco příběh košatí. S otevřenou pusou civíte na detaily, epičnost, výpravu snímku. Honza Cimra vše podbarvuje působivým OST. Mohl bych si stěžovat jako minule, že carryall nemá vypadat jako balón, ale více mě nenapadá. Snad jen, zda bude někdy režisérská verze. Dávno před stávkou Hollywoodu jsem říkal, že by se měl uvádět první díl zároveň s druhým, hlavouni by vydělali ještě více. Nicméně jsem nadšen, Walken v roli císaře není, to, co jsem si představoval, ale nahrazují to jiné postavy, Léa Seydoux, a hlavně Florence Pugh jako princezna Irulán. Tohle si zaslouží vidět v kině znova, stejně jako jednička. (18.03.2024)

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici. (03.03.2024)

Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit. Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame. (28.02.2024)

10/10. Druhá projekce v Imaxu celkový požitek ještě umocnila a já se nyní už absolutně nebojím říct, že tohle je filmová událost naší generace. Kdo pohlédne za onu očividnou vizuální poetiku, barevně rozprostřené spektra a majestátnost samotného filmového média (za podpory až nadpozemsky znijících a přitom často intimních skladeb) - ten z těchto fascinujících písčitých dun vyhrabe komplexní (sakra epické!) lovestory o jedné fanatické vizi budoucnosti, jenž tématicky rámuje nadčasovost původní předlohy a která strhujícím způsobem sází jednu emocionální ránu za druhou. Z až meditativní kulturní explorace přetéká druhá Duna k cinefilním blockbusterovým vrcholům do temných zákoutí lidských tužeb, přičemž v závěrečné hodině dropne tak všeobjímající atomovku, až to člověka dožene k slzám radosti. Být svědkem něčeho takového... je jednoduše jedinečné. (05.03.2024)

Ve druhé Duně vidím tak trochu paralelu s druhým Avatarem. Oba filmy VYPADAJÍ a ZNÍ (tady obzvlášť) DOKONALE a kino je POVINNOSTÍ. Co se týče řemesla a audiovizuální stránky, všechna čest. Casting fajn, atrakce super, atmosféra geniální...ale měl jsem problém s nevyváženým tempem. Tam, kde první půlka buduje a postavy se vykreslují, ve druhé půlce najednou sprintujeme a divák se staví před hotovou věc. Vadil mi rychlý přerod Paula, vadila mi nedostatečná konfrontace Brolin vs. Bautista, vadilo mi jak skončil Baron...Prostě jsem si chtěl ty okamžiky vychutnat a najednou nebylo co. Katarze se nedostavila, o postavy jsem přestal jevit zájem, protože mi chyběli souvislosti a širší kontext. I tak chválím, byť ty výkřiky o nejlepší sci-fi všech dob jsou hodně mimo. (05.03.2024)