Přízrak svobody

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)

O Buñuelovi mi poprve v detstvi vypravela ma babicka-svetobeznice. A zahy pote jsem si precetl jeho zivotopis "Do posledního dechu". Pak jsem o nem dale cetl dlouhe state a jako pravy pseudointelektual prohovoril dlouhe vecery (nad lahvi vina z jeho rodne Aragonie). Zvlastni shodou okolnosti jsem se az dnes dostal konecne k tomu se podivat na jeho film. A myslim, ze cekani se vyplatilo. Stejne jako archivni vino s jehoz otevrenim dlouho otalite. V pripade Banuelovych filmu se asi nemusite bat, ze by se snad k dlohodobemu skladu nehodily-protoze obsah zbytkoveho cukru je vice nez dostatecny. Zacatek dobrodruzstvi jmenem Buñuel se proste vydaril. (19.03.2009)

Přelud svobody je asi nejbizarnější film, co jsem kdy viděl. Rozhodně nejpodivnější z tvorby Luise Buñuela. Jestli jsem se někdy domníval, že David Lynch je magor, pak to po zhlédnutí tohoto snímku musím prohlásit i o Buñuelovi. Hrstka příběhů, které jsou naprosto na hlavu a přitom nutí svým drobným propletením diváka k zamyšlení. Přiznám se, že moc moudrý z toho nejsem. Některé příběhy jsou lepší, jiné horší, ale vede u mne asi ten, kdy přijde pár na návštěvu, všichni se svorně posadí ke stolu na záchodovou mísu, stáhnou kalhoty a baví se o exkrementech, zatímco debaty o jídle jim připadají nechutné. Věřte, že každá očeávaná replika bude přesně naopak, než byste očekávali. A užijte si to! (11.11.2009)

The Phantom of Liberty sa stalo pre mňa príjemným prekvapením a po Andalúzkom psovi ktorého som mal možnosť vidieť v kine mi to otvorilo bránu k tomuto tvorcovi. Sila tohoto audiovizuálneho oparu stojí na nosných stĺpoch abstraktného "na hlavu padnutého" scenára, do ktorého som sa okamžite zamiloval. Snímka postupuje epizodicky. Každá hlavná postava prechádza plynule, no surrealisticky, do ďalšej časti a tak dej nenudí hoci sa tu logika hľadá márne. Esencia takéhoto kubismu ma očarila. (25.04.2017)

Přelud svobody je po Mléčné dráze a Nenápadném půvabu buržoazie dalším snímkem, kde si Buñuel s Carriérem vyhráli se scénářem a namočili ho v surrealistické vodě. Absurdní příběhy s komedickými prvky jsou mezi sebou propleteny spojnicí, kterou nejčaastějí bývá původně vedlejší postava ve scéně, se kterou však nečekaně Buñuel rozehraje další 'příběh'. Během filmu se proto vystřídá velké množství postav a ani u jediné jsem si nebyl jistý, co si v dalším průběhu může dovolit. Působily na mě tak stejně, jako třeba hrdinové Kitanových filmů. Samotné absurdity jako vyhlášení pátrání po ztracené dceři, která přitom sedí na stanici přímo před komisařem a svými rodiči nebo výborná scénka při záměně jídelny a toalety dokázaly mnohdy i rozesmát. Vrcholem je pak masový vrah, který po odsouzení k trestu smrti naprosto v klidu odejde ze soudní síně, rozdává autogramy a třese si se soudci rukou. Buñuel sice stárl a postupně ohluchoval, ale na jeho filmech to nejde vůbec poznat. Naopak jakoby přidával stále něco nového. (26.04.2007)