Režie:
Alejandro González IñárrituKamera:
Darius KhondjiHudba:
Bryce DessnerHrají:
Daniel Giménez Cacho, Griselda Siciliani, Ximena Lamadrid, Andrés Almeida, Ruben Zamora, Grantham Coleman, Omar Leyva, Grace Shen, Mar Carrera (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Uznávaný novinář a dokumentarista vyrazí na velkolepou cestu za poznáním sebe sama. Smíří se přitom s minulostí, přítomností i vlastními kořeny? (Netflix)
Videa (1)
Recenze (38)
Iñárritův opus magnum. Úvodní scéna s porodem dítěte, o kterém porodníci na sále řeknou, že se mu nechtělo na svět, protože je zkažený, a vrátí ho mámě do dělohy, mě odpálila. Příběh o v Americe žijícím mexickém novináři a jeho rodině se odvíjí v kouzelné surrealistické hříčce. Když po hodině a půl v úchvatné sekvenci na diskotéce začal zpívat David Bowie Let's Dance, chtělo se mi plakat blahem. Birdman byl jen začátek. Mexicko-americké vztahy, emigrace. V druhé půlce to šlo až do post-apo, u kterého jsem si vzpomněla na Bélu Tarra. Pecka. Jsem na obláčku a těším se, až si to dám znovu. V Benátkách se tleskalo s vřelostí! 💯 ()
Alejandro González Iñárritu narcisticky masturbující v neustále širokoúhlých kompozicích bez jakéhokoliv opodstatnění jinak geniálního Khondjiho za kamerou. Ano, dost často je tu obraz zaplněn lidmi či děním až k prasknutí, aby vás ta režisérská opulentnost asi srazila na zem, ale prázdnotu duše kterou film postrádá, to stejně nepřehluší. A ano, tu a tam má Bardo záblesky Gonzálesovi brilantnosti. Jde o momenty překypující formální kreativitou, ale že by nás cokoli za celou tu nesmírně dlouhou dobu třeba přikovalo do sedačky? Rozesmálo nás? Nebo kdyby nás falešná kronika několika pravd třeba obohatila všeobecně duchaplnou myšlenkou. Abych nekřivdil... Ne, že by byl Bardo bez myšlenky, nebo hloubky. "Cosi" nám samozřejmě Bardo říká a v momentech umí být zajímavý i vtipný. Ale těch momentů je v těch dlouhých scénách i filmu žalostně málo. 159 minut se díváme jak Alejandro masturbuje, u toho se zamýšlí sám nad sebou, argumentuje si a... Divák usíná. Navrch to ego stříkající z plátna do všech stran. S pardonem tohle není majstrštyk, ale do sebe zahleděná nuda, až je to chvílemi doslova surrealisticky absurdní. Alfonso Cuarón se svou Romou ve svých dlouhých kompozicích a soustředěným postupem bral dech a nakonec ukradnul i srdce. Alejandro González Iñárritu postupem času unavuje a jediné co vám na konci ukradne, je váš čas. Ale svoje fandy si určitě najde. ()
Iñárritu se pustil do vizuálně silně expresivního podobenství, jehož významy se utápí v jeho vlastním podvědomí, aniž by kdy vypluly byť na okamžik na povrch a daly na vědomí, že to všechno dává smysl a není to jenom sebeukaječský režijní cvičení. Jeho předchozí tvorba je fenomenální a podobný filmy obvykle uznávam, leč tady mě naprosto ztratil už v prvních deseti minutách. Pro osobní potěšení - stejně jako třeba Fincherův Mank, nebo víc trefně Malickův The Tree of Life (kterej se ovšem nesnaží tematicky větvit do všech stran, díky čemuž je stravitelnější) - fantastickej film, ale snad jenom pro něj. ()
Neměl bych žádný problém s tím, koukat na poněkud osobnější/autorštější film, jehož námětem je protagonistův vztah k Mexiku. Divák z Česka by mohl tvrdit, že je to vyhoněné a že není důvod, aby ho tohle vůbec nezajímalo. Zajímat ho to nemusí, ale neřekl bych, že zajímavější je třeba Batman a jeho rozplétání Gothamské korupce. Autorská vnitřní zpověď a reflexe Mexika mě určitě zajímá víc než nějaká fikční korupce fikčního města. Problém je, že Bardo je příliš bezobsažný a nicneříkající na to, jak dlouhý to je. Gasparu Noeovi by možná šlo vyčíst totéž, ale nutno mu přiznat větší dravost a hravost - ten to prostě audiovizuálně utáhne a zbytečně neroztahuje. Bardem jsem se ale pronudil. Sice je pěkně natočený, ale v tomto ohledu si bohatě stačí pustit ty dva trailery, které mě namlsaly na jinak nudný film. AGI měl po Birdmanovi a Revenantovi skvělou pozici, ale pak 7 let nic a teď přijde s timhle? ()
Alejandro si nakrútil film pre seba a na diváka v podstate ani nemyslí. Možno na mexických intelektuálov, tí ocenia množstvo referencií. Inými slovami ak čakáte niečo čo i len trochu podobné tomu, čo máte na režisérovi radi, tak tu ho budete mať radi pre úplne iný prístup, alebo ho môžete aj odmietnuť. Polemika nad mexickou (a americkou) históriou, postavením umelca v spoločnosti, úlohou manžela ako hlavy rodiny a otca a tak ďalej, a tak podobne. Okrem spomínaných velikánov, na ktorých Gonzáles odkazuje, by som pridal ešte jeho krajana Jodorowskyho. Percentuálne nehodnotiteľné, takže tentokrát za veľmi alibistické a nič nehovoriace tri hviezdy. ()
Galerie (12)
Photo © SeoJu Park/Netflix
Zajímavosti (3)
- Jedná sa o prvý film, ktorý režisér nakrútil v domovine a s mexickým ansámblom od jeho debutu Amores perros (2000). (Biopler)
- Bardo je tibetský buddhistický termín, který označuje různé stavy mezi smrtí a novým zrozením v různých formách života. Doslova se tento pojem dá přeložit jako „mezistav“. (sator)
- Snímka je intímnou spoveďou režiséra, ktorú vystaval ako mozaiku vtipných, metaforických, absurdných i surrealistických scén. Istú inšpiráciu čerpal z Felliniho 8 ½ (1963) a vykreslil svojho umelca ako muža považovaného okolím za mimoriadne úspešného, no ktorý si nie je istý sám sebou a myslí si, že v živote zlyhal. (Biopler)
Reklama