V pravé poledne

Jeden z nejkultovnějších klasických westernů je pro mě bohužel příkladem toho, jak filmové narativní vzorce a techniky v dalších letech expandovaly především zásluhou Leoneho "spaghetti" tvorby. Chválím myšlenku a oceňuji dějovou přímočarost, která s sebou přináší kýžený pocit bezvýchodnosti a zmaru hlavního hrdiny, ale příběh je zároveň natolik naivní a vzhledem ke strojovému negativnímu chování drtivé většiny vedlejších postav také nevěrohodný, že by mě musel svou formou a atmosférou doslova srazit do kolen, aby kvalitativně obstál. V době vzniku by se mu to zřejmě povedlo, dnes už vydatně ztrácí a pokulhává... (18.09.2016)

Výborné komorní westernové drama, kde se stříli pouze šest minut před koncem. Výborný Gary Cooper, další charizmaťák do sbírky. Výborná Grace Kelly, která je přece jen na okrasu, ale i tak je to paní herečka. Výborná atmosféra, hodiny tikají a ze strachu nechce nikdo osamělému šerifovi pomoct. Výborná stopáž. Výborná ústřední písnička. Prostě celkově výborný :-) (18.06.2008)

Šerif jednoho zapadlého městečka je připraveno stanout tváří tvář svému odvěkému nepříteli, který má dorazit poledním vlakem. Poledne bude za hodinu. Otázkou tedy je, jak vyplnit volný čas. Scénárista Carl Foreman si s ní poradil bravurně. Děj mezi svatbou a příjezdem vlaku není jen vatou, snažící se úporně udržet divákovu pozornost. Ač naplňuje typické schéma o chlapské odvaze, postoji k morálce a zodpovědnosti, naplňuje jej za pomoci výtečně zvolených herců a vedle sebe úhledně poskládaných dialogů, z nichž každý zvlášť graduje. Způsob, jakým pak graduje celý film, je ohromující. Gary Cooper prochází vylidněnou ulicí, město se zalyká napětím, blížící se střet je nevyhnutelný. Čtyři neohrožení desperáti, z nichž minimálně jeden vzbuzuje zasloužený respekt, versus jeden poctivý šerif, který už vlastně šerifem být neměl a který teprve v tomto krizovém okamžiku zjistil, jak to vlastně je s tou lidskou (ne)vděčností. Posledních dvacet minut „pseudo-psychologického westernu“ V pravé poledne patří k jasným vrcholům žánru. Fred Zinnemann měl v té době ty nejpozoruhodnější filmy před sebou, Gary Cooper za sebou, oba dva nicméně do Pravého poledne vložili maximum. 90% (28.11.2007)

Mnohem spíš než western je to zdařilá psychologická črta chování lidí na maloměstě a nevděku a malosti, které vládnou světem a uprostřed nichž se jako diamanty zaskví jedinci s pevným a vybroušeným charakterem, muži i ženy, jakmile se naskytne ta správná příležitost. Film silně prozrazuje kvalitní literární předlohu a zpracování se i proto nese spíše v divadelním duchu, což ale není v žádném smyslu výtka. Naopak, westernový podklad je tu perfektně využit pro jednotu času, místa a děje a rozpětí jedné neúprosně se krátící hodiny je pořád dost dlouhé na to, aby se všichni zainteresovaní o sobě i o druhých dozvěděli to zásadní a vyřešila se jednou pro vždy všechna stará dilemata, nejistoty a pochyby - což tomu dodává právě ten podstatný filosofický životní rozměr. Trochu mi překážela teprve jistá topornost či schematičnost v samotném finále, které na mě nepůsobilo o chloupek dost přesvědčivě, špinavě a prožitě. Ale s chutí se přes to kdykoli přenesu. *~ (12.08.2023)

Lepší 'western' asi nikdy neuvidím. Zinnemann bezchybně buduje napětí, vykresluje charaktery a sleduje zoufalost a vynucené hrdinství šerifa Kanea (v jehož odevzdanosti osudu vidím prototyp hrdinů novodobých asijských heroických eposů - nejen). Naprosté pochopení motivací jednotlivých postav v kobinaci se skvělými herci vynáší High Noon vysoko nad konkurenci, ačkoliv zápletka je naprosto triviální (jako u každého geniálního snímku). Film graduje úměrně tomu jak se ručička pendlovek blíží k poledni, obyvatele městečka začíná tížit svědomí a houkání přibližujícího vlaku se line prázdnými ulicemi. Atmosfera k nezaplacení - Zinnemann se posouvá do středu mého hledáčku. (11.04.2010)