Příběh opravdového člověka

Příběh, který má ukázat, že režím a společná víra dokáží zázraky a mají potvrdit správnost cesty. Válečný letec Alexej Meresejev (Pavel Kadočnikov) se nejdříve po sestřelení potácí, plazí a kutálí do záchrany. Po amputaci nohou a hledání motivace dochází k závěru, že může dělat to, co předtím, jen musí jít za svým cílem. A dokáže to, opravdu to dokáže. A je k tomu jediný důvod: stal se opravdovým člověkem, byl to přece sovětský člověk a bolševik k tomu! A tenhle druh lidí dokáže vše, co si zamane. A tak se zase vrací k původní profesi a hrdině brání svoji vlast před nepřáteli. Navíc tak dobře a radostně tančí kozáčka. Má to silné a zajímavé momenty, ale příliš patosu a zdůrazňování pojmu : sovětský člověk a bolševik! (16.01.2011)

Je to s podivem, ale já milovník válečných snímků a leteckých zejména jsem ,,Meresjeva'' viděl až dnes. Samozřejmě, film v mém povědomí předcházela heroická aura plazícího se letce mrazivou krajinou, stovky mil den za dnem takže jsem si myslel že mne nic ve filmu nepřekvapí. Čekal jsem bolševický blábol o ruském hrdinovi jehož výkon zlidověl... Nejednou jsem zaslechl jak se ten či ten plazil z hospody jak Meresjev... No a v tyto v pravdě tropické dny mohlo sledování ruské zimní krajiny a představa plazení alespoň částečně imaginárně člověka zchladit.... Když jsem film dokoukal, řekl jsem si, že nebýt toho zdůrazňování bolševismu a sovětského člověka, mohl to být silný film. Film o vůli žít, překonávat nástrahy, film o síle, kterou lze předávat dál jiným zraněným či zlomeným lidem. Uvědomil jsem si, že to vlastně ani není tak moc odlišné od pozdějšího britského filmu z roku šestapadesát - Reach for the sky o letecém esu RAF Douglasu Baderovi, který také přišel o nohy... Naštěstí Angláni neměli potřebu vyzdvihovat britského člověka propagandou, ale uctili jej zfilmováním jeho činů bez zbytečných keců, čehož se Rusové nevystříhali. Celkem úsměvně zněla věta Meresjeva adresována zraněnému letci po přistání když vyprávěl o bouři, lodnících a komisaři, který mu tuto moudrost ve špitále předal: ,,Byl to opravdový člověk, bolševik a s Boží pomocí budeme jako on...'' Trochu propagandistická schýza... :-). Překvapilo mně i to, že plazení bylo ve filmu věnováno jen prvních 10 minut, pak už je to spíše psychologické drama. Jinak ale žánrově film řadím k válečným snímkům z padesátých let. K filmům s poselstvím a slabšími bojovými scénami znázorněnými pomocí modýlků... Z německé techniky ve filmu uvidíte ruský poválečný transportér (to jako sdkfz) a americký náklďák studebaker.. (ehh). Z letadel pak uvidíme hlavně Kukuruzniky a Lavočky. Souboj s německými jak se ve filmu praví Fokery byl s Fw-190A, ale ty modýlky byly fakt bídné... Ačkoliv tento film byl za komančů mládeži masivně pouštěn a nemohl zanechat jako nucená ruská propaganda asi valnějšího dojmu, já na něj nahlížím trochu jinou optikou a tu propagandu protentokráte dávám krapet stranou... Skutečně tam lze nalézt toho i trochu více, byť to na mně působolo celé typicky rusky a afektovaně... Dávám tedy za 3 rudé hvězdy. * * * (30.07.2018)

Tvorba sovietských režisérov z obdobia nekompromisnej stalinistickej cenzúry je pre mňa hodne exotická. Málo kedy siahnem po týchto prachom zapadnutých tituloch. Pretože umenie, ktoré slúžilo politickým zámerom je plytké. "Príbeh ozajstného človeka" potvrdzuje toto tvrdenie. Odhodlaný boj pilota Alexeja Petroviča Meresjeva s nepriazňou osudu, keď prišiel v akcii kvôli ťažkým omrzlinám o obe nohy, je zaujímavým námetom. Ten je však sprznený silne propagandistickým ladením celého filmu. Z kecov o nezlomnej vôli sovietskeho človeka, charakterných boľševikoch a obetavých súdruhoch sa mi robilo zle. ** (20.03.2009)

Je to príbeh silného, ctižiadostivého človeka, ale inak v nie príliš zaujímavom filme, ktorý na diváka navyše sála v agitačnej a silne patetickej forme. Nie príbeh ozajstného človeka, ale príbeh sovietskeho občana, ktorý sa nemá vzdávať nikdy, lebo (podobne ako u Nacistov) sovietsky človek je nadčlovek. Samozrejme, tiež aj pravý bolševik, ako sa niekoľkokrát vo filme spomenie. Silný patetizmus sála s každej druhej scény - hlavný hrdina je stredobodom všetkého, jeho nemocničná izba rozpráva iba o ňom, hlavný chirurg či primár obsakuje iba jeho, keď odchádza z nemocnice, lúči sa s ním celé áro. Nemá v sebe iný ideál, len ísť naspäť bojovať, hoc aj cez svoju mrtvolu. Kvitujem ale, že aspoň v závere, po opustení nemocnice, sú aj nejaké ukážky z vojenského letectva, prípade občasný humor. Aj keď tvorcovia sa nezmohli ani na jeden skutočný záber lietadla pri lete, všetko obstarávajú modelíky lietadiel a zadná projekcia s otáčajúcou sa platňou oblohy s mrakmi. (20.05.2021)

Film, který je na první pohled obvyklým ždanovovským budovatelským kýčem, úspěšně klame názvem, žánrem i kvalitou. Příběh, který zobrazuje, se opravdu stal, postava, o které pojednává, Alexej Petrovič Maresjev, se dožila 85 let a její smrt byla stejně pozoruhodná jako život. Letec-historik, hrdina SSSR (byl jím vyznamenán za statečnost poté, co jako invalida nastoupil znovu do válečného letectva za mimořádnou statečnost-záchranu životů dvou bojových druhů v mezní válečné situaci, při níž byl v bezprostředním ohrožení i Maresjevův život), autor práce o kurské bitvě, podlehl srdečnímu infarktu hodinu před zahájením slavnostního večera k 85. narozeninám v moskevském Divadle ruské armády v prvním roce nového století 12 let poté, so byl zvolen poslancem prvního nenomenklaturního ruského parlamentu v roce naší něžné revoluce. To nejsou bulvární titulky, to jsou další skutečná data podivuhodného života opravdového ruského člověka. Jak románová povídka Polevého, tak film jsou nadprůměrnými uměleckými díly, kterým se podařilo nemožné: sloučení imperativního optimismu a heroickobudovatelského klišé se životem mimořádné osobnosti do nadprůměrného uměleckého díla. Připočteme-li k výborné režii nadprůměrné výkony protagonistů v hlavních rolích (mj. i úlohu politického komisaře v nemocnici, kam se posléze Maresjev /Maresěv/ dostane, patos, kterým se film nese, i věty o bolševicích působí lidsky a při vší své horoucné citovosti i věcně a přřirozeně. To není řeč filmu, to byl jazyk doby existenciálního ohrožení ne jedince, ale veškerého evropského - a nejen evropského - lidstva. (Pro ty, kdo pochybují, připomínám např. patos Lamačových filmových londýských exilových žurnálů z roku 1940 nebo JANA ROHÁČE Z DUBÉ.). Nemožné se stalo skutečností i v případě životopisného filmu o neskutečném životě skutečného člověka: vzniklo ryzí, nadčasové dílo, které dokázalo takřka odolat dobovým klišé a frázím. (08.08.2010)